Jedna z recenzí

23. dubna 2006 v 18:09 | Silvie Pleskanková |  Zajímavosti
Co na nich všichni slyšíme, na těch floutcích, z nichž momentálně šílí nejen jejich rodná Británie? Komentář života dvacetiletých cápků, bezstarostně bušících do svých kytar s ohromnou vnitřní energií, spontánně zahraný rock'n'roll. A hlavně: upřímný.


Tihle kluci, jejichž cena během loňského roku stoupala exponenciálně, jak se dalo vysledovat v nabídkách jejich raritních demo nahrávek, které se objevily na Ebayi, se díky Internetu dostali na výsluní, na titulní stránky hudebních magazínů, vyprodávají sály po celém světě. Oni to byli, kdo si mohl vybírat z nabídek nahrávacích společností, které se kvůli nim předháněly.

Na debutu to do vás naperou nekompromisně už od prvního tónu, s nástroji se moc nemazlí a do strun / blán mlátí hlava nehlava. Po delší známosti se po třech posleších za sebou sice vaše počáteční nadšení pomalu vytrácí jako pára nad hrncem, ale další den vkládáte desku do přehrávače znovu a sjedte ji minimálně jednou. A tak to jde dny, týdny... Arctic Monkeys v sobě mají snad magnet, album vás bude lákat, vy podlehnete znova a znova a budete juchat (I bet you look good on the dancefloor, When the sun goes down, Dancing shoes), rozjímat jakoby se zbytkáčem po divoké noci strávené klukovskými výtržnostmi v ulicích vašeho industriálního města (Riot Van) a pochopíte, proč všichni ti, co se po rozpadu Libertines najednou cítili bezprizorní, nyní považují AM za nové hrdiny (A certain romance).

Punková upřímnost, klackovité nadšení, bezstarostnost, elán, nezakomplexovanost a jistá rozvernost, to jsou největší devizy této desky. I když se setkáme s názorem, že debut postrádá dravost demáčků, leč osobně v tomto případě raději desku než šumící bootlegy z koncertů.
Nemají snahu tvořit "stadiónovky" jako mnozí služebně starší kolegové. Nemají potřebu vkládat do textů skryté ani do očí bijící depeše a nesnaží se spasit svět. "Patetické" je to poslední adjektivum, jež by bylo možné použít v souvislosti s tímto albem.
Deska se poslouchá sama, nenapadne vás, že byste ji v půlce mohli vypnout anebo sáhnout po ovladači hi-fi soustavy a zuřivě převíjet na další track. Nepocítíte únavu z jednotvárnosti - tomu skvělě posloužilo zařazení Riot Van a Mardy Bum těsně za polovinu nahrávky.

Jsou hype. A co. Nenechte se strhnout. A nenechte se strhnout protiproudem, který je právě pro tuto vlastnost najednou odmítá. (Co tihle říkali před půl rokem?!). Hoďte CDčko do dismana / iPoda / WinAmpu a udělejte si vlastní názor. Za poslech Arctic Monkeys stojí.


Moc přemýšlení a slov o hudbě škodí, ničí bezprostřední umělecký zážitek, nucené hledání chyb kazí radost z požitku. Whatever people say..., že jo.
Arctic Monkeys, v Británii popmusic, u nás více méně alternativa. Až bude i u nás takováto hudba největším mainstreamem omílaným rádii, půjdu osobně potřást rukou všem programovým ředitelům.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama